Dívka na nádraží

Autor: Nik
NoName - únor 2002

Byl říjen. Venku vyfukovalo a slunce se schovávalo za šedivými mraky. Stromy žloutly a z některých již dokonce opadávalo listí. Lidé se před chladivým větrem choulili do bund, vzpomínka na teplé léto byla ještě čerstvá a nezkažená šedivým podzimem.

Dívka, spíše už žena, seděla na lavičce na vlakovém nádraží. S jejími dlouhými vlnitými a hustými vlasy si pohrával vítr. Přehazoval je ze strany na stranu jako v nějakém divokém tanci, až jí tvořily kolem hlavy nádhernou blonďatou koronu. Ona si toho ale nevšímala. Byla hluboce zabrána do svých úvah. Nerušily ji projíždějící vlaky ani lidé procházející kolem ní.
Všichni jsou stejní a ty jim, holka, vždycky naletíš, hubovala si v duchu. Ale proč se to nakonec takhle zvrtne, když ze začátku to bývá tak pěkné? Asi je chyba ve mně.
Ne, to je nesmysl, oponovala si hned, to oni odcházejí, pálí mosty a tak. Ne já. A ještě ke všemu ten mizera.Prostě jsou všichni stejní a jde jim jen o to jedno. A potom rychle od toho. Vůbec nechápu, jak jsem se mohla narodit v takovém světě! Ve světě, kde láska je jen prázdným pojmem. Kde jde jen o společné účty a o to prostě někoho mít, vlastnit jej jako kus nábytku, chlubit se s ním na veřejnosti, ukazovat jej kamarádům, a když se stane všedním či se nějak porouchá, tak jej vyměnit za nový model. Chce se mi umřít.
"Slečno.!" pronikl přes její smutné a černé myšlenky hlas. Byl tichý a jemný, ale i důrazný. "Slečno.!" opakoval ten hlas znovu. Zprvu si myslela, že to není myšleno na ni a chtěla se vrátit zpět do svého nitra, ale když se stále opakovalo to tiché a neodbytné: "Slečno! Haló, slečno.!", nevydržela a rozhlédla se kolem. První, čeho si všimla, byl vlak na koleji před ní. Ani nezpozorovala, kdy přijel a jak dlouho tam stál. Tak byla zabraná do svého bolu a sebelítosti.
"Tady slečno," zavedl hlas její oči směrem k oknu vagónu před ní. Bylo otevřené a stáli v něm tři mladíci, Ten nalevo byl vysoký s brýlemi a hnědými vlasy. Nesměle se usmíval. Prostřední byl malý, rovněž obrýlený, blonďák. Na tváři mu hrál příjemný úsměv člověka, který zrovna rád žije a chce se o svou radost podělit s ostatními. Ten poslední mladík z nich byl nejvyšší. Hnědé vlasy mu spadaly do půli zad a délkou se vyrovnaly ženiným. Tvářil se drzeji a zřejmě měl v úmyslu provést nějakou rošťárnu. Vypadali, že jsou tak o dva až tři roky mladší.
Zase chlapi! pomyslela mladá žena. Prostě mi nedají pokoj. Čím je tak přitahuju?! Vždyť s nimi nechci nic mít!
"Slečno, řeknete nám svoje jméno?" slušně požádal blonďák. Zprvu mu chtěla nějak nepěkně odseknout, ale rozhodla se jej ignorovat.
"Slečno, prosím. Řekněte mi svoje jméno, já vám na oplátku prozradím to svoje," zkoušel to znovu. Nasadila odmítavý výraz a zavrtěla hlavou. Víc mu obětovat nehodlala.
"Já jsem Petr." Nic, jen mlčení.
"Prosím, prosím, moc prosím," nenechal se odradit a tichým vemlouvavým tónem pokračoval dál: "Vždyť chci znát jen Vaše jméno, příjmení ne. Tak prosím."
"Ne," neodolala a promluvila. V Petrových očích zachytila záblesk radosti.
"A proč ne?" nenechal se a vyzvídal dál. "Já Vám svoje klidně řekl a.," odmlčel se a pohlédl na své dva kamarády. "Jsem to ale hlupák a nevychovanec!" zakroutil nad sebou v hraném údivu hlavou. "Abych si napravil reputaci, tak tohle," ukázal na nesmělého, "je Michal, a tenhle dlouhán je Tomáš."
"Dobrý den," pozdravili oba dva najednou, až to vypadalo, že to mají předem nacvičeno. Dívka se najednou přistihla, že se jí zvedají koutky úst a už se nedají zastavit.
Zatraceně, okřikla se, zase tě dostali.
"A Vy jste?" zapojil se do přesvědčování dlouhán.
"Natálie," vyklouzlo ženě nechtěně z úst. Ovládej se, prosím!
"Natálie," vydechl spokojeně Petr. "Nádherné jméno.! Takové jsem dlouho neslyšel. Natálie.," vychutnával si ho jako labužník.
"A ani to nebolelo," utrousil Tomáš jen tak mimochodem. "Zprvu jsem si myslel, že jste němá, nebo tak něco."
"Slečno, Vy jste byla smutná?" pokračoval v otázkách blonďák.
"A nechceš toho vědět tak trochu moc?" rozčílila se trošičku dívka.
"Já už to mám v povaze," kontroval bleskově. "Proč jste byla smutná?"
"Kvůli mužskému, to je jasné," odpověděl mu Tomáš. "Jako bys je neznal, nenechají ženské na pokoji." potutelně se usmíval a mrkal na mladou ženu. Blonďák vševědoucně pokýval hlavou a Michal se rozesmál.
"Slečno, kam jedete?" chtěl vědět Petr.
"Do Hulína," rezignovala Natálie.
"A co tam? Vy tam bydlíte?"
"Možná." řekla dívka trochu smutně.
"Tak pojeďte s náma, my míříme ku Vsetínu."
"To je na druhou stranu."
"My se o Vás postaráme."
"Na rukou Vás budeme nosit," přerušil jej Tomáš.
"Dárky Vám budeme kupovat," přidal se Michal.
"A rozesmívat Vás budeme," přihodil svou špetku do mlýna Petr.
"A. a budeme chodit tančit."
".a zpívat."
"Ne, zpívat raději ne," chopil se slova blonďák. "To z vás nikdo neumí."
"Tak jo, zpívat ne," odkývali mu to ostatní.
Vlak se pohnul. Ani neslyšeli hvizd od průvodčího.
"Sbohem, chlapci," rozloučila se s nimi Natálie.
"Ne sbohem! Nashledanou!" zavolal za ní Tomáš.
"A s úsměvem jde všechno líp!" přisadil si Petr. Potom jí všichni tři zamávali. Jí se nechtěly vytahovat ruce z kapes a tak se na ně jenom usmála. Byl to však smutný úsměv.
A zase jsou to chlapi, kteří odchází, povzdechla si.
"K nástupišti třetímu přijede spěšný vlak z Valašského Mezříčí do Hulína, Kroměříže, Kojetína." ohlásil rozhlas a Natálie se postavila. Při tom pohladila rostoucí bříško, které až do teď nebylo z pod kožené bundy vidět.
"Tak ten je pro nás, Vašíku," zašeptala měkce. "Ten nás zaveze k babičce, když domů nemůžeme. To jsem zvědavá, co na nás řekne."

verze pro tisk

Oznámkuj článek: 2,9  1   2   3   4   5  známkovalo 280 lidí